Jan Hnízdil
Internista a rehabilitační lékař (*1958), autor či spoluautor publikací „Bolesti zad, mýty a realita“, „Jak vyrobit pacienta“, „Artróza v komplexním přístupu“, „Jak léčit nemoc šílené medicíny“, „Doping aneb zákulisí vrcholového sportu“, "Mým marodům" a dalších. Věnuje se komplexní, psychosomatické medicíně. Působí v Centru komplexní péče v Dobřichovicích.
Revoluce v léčení kloubů ?
Tak především: artróza není nemoc. Je to přirozený projev stárnutí kloubů. Jejich opotřebování odpovídá tomu, kolik je nám let a jak se sebou zacházíme. Nemoc z artrózy udělal teprve farmaceutický průmysl, aby zvýšil svoje zisky.
Naše zdraví ohrožuje degenerativní onemocnění kloubů - artróza. Podle Evropské společnosti pro studium kloubních onemocnění jí trpí každý pátý Evropan. Do roku 2020 se má počet pacientů zvýšit na dvojnásobek. Nikdo si nemůže být jistý, zda zákeřné nemoci unikne. Pohled do novin a časopisů ale uklidní. Jsou plné lákavé reklamy: „Aktivní ochrana silně namáhaných kloubů….!“. „Bezbolestný pohyb, to je…!“, „Dvojnásobná síla pro Vaše klouby…!“, „Rychle zbavuje bolesti. A nadlouho!“. Kdo by litoval peněz, když jde o vlastní zdraví. Máme se tedy artrózy bát, nebo být klidní? Statistiky hovoří jasně. Pacientů přibývá. Na druhé straně se ale prodává čím dál víc léků proti bolesti a zázračných prostředků kloubní výživy. Něco tady nehraje. Tak především: artróza není nemoc. Je to přirozený projev stárnutí kloubů. Jejich opotřebování odpovídá tomu, kolik je nám let a jak se sebou zacházíme. Nemoc z artrózy udělal teprve farmaceutický průmysl, aby zvýšil svoje zisky. Nemocí není ani bolest. Je to informace. Klouby nám jejím prostřednictvím říkají, že s nimi zacházíme bezohledně. Užívání léků proti bolesti, aniž bychom varování pochopili a chování změnili, je nejrychlejší cestou jak si klouby zničit. Přehnané naděje nelze vkládat ani do prostředků kloubní výživy. Člověk, který se zdravě stravuje, a udržuje se v dobré kondici pravidelným pohybem, je nepotřebuje. Tomu, kdo se o sebe nestará, nepomohou. Jejich největší nebezpečí ale spočívá v tom, že podbízejí iluzi snadného řešení a odvádějí od aktivního přístupu. Výsledek je zřejmý: čím víc léků lidé užívají, tím jsou nemocnější.
Pacienti s bolestmi kloubů představují největší část mojí klientely. V oboru mne jen tak něco nepřekvapí. Loni na podzim jsem se dostal do úzkých. Několik pacientů mne žádalo o radu, zda mají podstoupit léčbu metodou Orthokine. Polilo mne horko. Přestože se snažím průběžně vzdělávat, nikdy jsem o ní neslyšel. Důvěra pacientů k mým znalostem byla v troskách. Připadal jsem si jako hlupák. Na webových stránkách Orthokine jsem se dozvěděl, že metoda spočívá v odběru vlastní krve pacienta, zhotovení séra a jeho vpravení do postiženého kloubu. „Ostrava je v tuto chvíli jediným pracovištěm v České republice, které vlastní mezinárodní licenci, a proto jako jediné pracoviště v ČR může používat speciálně vyvinuté EOT zkumavky, jejichž obsah je tajemstvím německé firmy Orthogene.“. Metoda je prý s velkým úspěchem užívaná v zahraničí. U nás ji nabízí Klinika plastické chirurgie v Ostravě, centra v Praze, Brně, Hradci Králové a Prostějově. Cena za šestitýdenní terapii jednoho kloubu se pohybuje okolo 1200,- EUR, tedy asi 30 tisíc korun. Navzdory soustředěnému úsilí se mi nepodařilo dohledat jedinou studii, publikovanou v uznávaném lékařském časopise, která by věrohodnost a účinnost Orthokine potvrzovala. Informace se šíří hlavně prostřednictvím magazínů (Magazín Styl: Nový hit na artrózu.), časopisů (Květy: Myslete na své klouby.) nebo televizních pořadů (ČT: Sama doma). To při propagaci vědecké metody není obvyklé. Popisovaná zázračná uzdravení jsou jen stěží uvěřitelná. Moje pochybnosti narůstaly. Když si nevím rady, zeptám se moudřejších.
„Dovoluji si Vás požádat o sdělení, zde se v případě autologní biologické léčby kloubů Orthokine jedná o metodu lege artis, odpovídající aktuálním poznatkům lékařské vědy a zda ji mohu svým pacientům bez obav doporučovat jako ověřenou a účinnou.“, napsal jsem 21. 10. 2009 Vědeckým radám České lékařské komory a Ministerstva zdravotnictví ČR. Odpovědi lékařské komory jsem se ani po několika urgencích nedočkal. Ministerstvo začalo ihned konat. Odbor zdravotních služeb si vyžádal stanovisko České společnosti pro ortopedii a traumatologii (ČSOT). „Výbor ČSOT se domnívá, že se jedná o neuvážené a neodzkoušené použití metody, která je indikována pro jinou terapii, přehnaný entuziasmus nad neověřenými a spekulativními výsledky, možné nepochopení metodiky u sérových faktorů. Vzhledem k množství oslovených pacientů v tisku a v televizních relacích je možné otázku efektu označit minimálně za spekulativní a „reklamu“ užitou ve sdělovacích prostředcích za velmi eticky spornou.“, píše se v posudku společnosti z 9. 12. 2009. Moje podezření se potvrdilo. Ministerstvo se s názorem ČSOT ztotožnilo. „Po odborném prostudování dostupných materiálů a odborných publikací Odborné kolegium konstatovalo, že: Chybí jasné důkazy z experimentálních studií využití této metody. Není dostatek klinických studií, zvláště pak takových, které by vyhovovaly zásadám medicíny založené na důkazech (EBM), které by prokazovaly přínos léčby pro kloubní chrupavku. Nejsou k dispozici dostatečné údaje, které by specifikovaly rizika a nebezpečí léčby či její vedlejší účinky. Princip metody zůstává prozatím spekulativní a není podložen vědeckými důkazy v uvažované aplikaci. Odborné kolegium proto nedoporučuje aplikaci této metody do klinické praxe a nemůže ji v současné době považovat za metodu lege artis.“, konstatoval 4. 3. 2010 odbor zdravotních služeb. Jasně a srozumitelně. Orthokine není metodou lege artis. Revoluce v léčbě artrózy se nekoná. S čistým svědomím jsem posudek ministerstva tlumočil netrpělivým pacientům. Samo ministerstvo jej dalo prostřednictvím odborného tisku na vědomí lékařům.
Propagace Orthokine v různých life-stylových časopisech ale k mému překvapení vesele pokračovala. Ještě větší šok vyvolal dopis ministerstva, který mi přišel 26. 8. 2010. „Ministerstvo zdravotnictví ČR na základě vyjádření ČSOT a Odborného kolegia ministra sděluje, že tzv. autologní biologická léčba artrózy je nová metoda, u které zatím nebyl proveden dostatek klinických studií, zvláště pak takových, které by vyhovovaly zásadám medicíny založené na důkazech (EBM), a které by jednoznačným způsobem prokazovaly přínos pro kloubní chrupavku a současně specifikovaly možná rizika léčby či její vedlejší účinky. Chybí tak jasné důkazy z experimentálních studií využití této metody, její účinek se v současné době jeví jako symptomatický (tj. zaměřený na příznaky, nikoliv na příčiny). S ohledem na získaná odborná vyjádření a vzhledem k tomu, že metoda je využívána rovněž v okolních zemích, však Ministerstvo zdravotnictví ČR tuto metodu nepovažuje za metodu non lege artis.“, stálo v něm. Nevěřil jsem vlastním očím. Lege artis je jasně definován jako „postup, který je v souladu s dostupnými poznatky lékařské vědy“. To Orthokine podle odborných společností zatím není. „Postup non lege artis je vlastně opakem postupu lege artis. Ve zcela jasných případech postačuje stanovisko ministerstva zdravotnictví, samo stanovisko odborných společností sice nemá váhu právního předpisu, nicméně protože jsou stanoviska obvykle postavená na principech Evidence Based Medicine, je případná argumentace po vykonání výkonu v rozporu s takovým doporučením obtížná“, říká vyhláška. Termín „není non lege artis“ jsem v odborné literatuře nenašel. Argument, že je metoda využívána v okolních zemích nápadně připomíná jednu ze zbraní reklamy: tam, kde chybí důkazy o léčebném účinku, nahradí je princip důkazu sociálního. Jde o to, že než abychom důkazy hledali a přemýšleli, raději jdeme s davem. Čtrnáctého září 2010 jsem znovu napsal na ministerstvo. „Vážená paní ředitelko, vyjádření Ministerstva zdravotnictví ČR ze dne 26. 8. 2010, které Orthokine nepovažuje za metodu non lege artis, nepovažuji za naprosto nesrozumitelné. Přesto Vás ještě jednou prosím o sdělení, zda Orthokine metodou lege artis je anebo není, tak, abych to pochopil a mohl tuto informaci tlumočit i svým pacientům tak, aby to pochopili. Děkuji za pochopení.“.
Text již publikován ve Zdravotnických novinách.